Naši oslíci

Po několika letech shánění se konečně naskytla příležitost a na jaře v roce 2008 jsme si pro radost pořídili osličku Betynku. Betynka je hnědé barvy a přijela k nám již březí. Byla připuštěná šedým oslem domácím. 1.5.2009 se Betynka ohřebila nebo snad ooslila a narodil se oslí hřebeček Bohoušek. Úžasné dlouhonohé a dlouhouché stvoření. Netušili jsme, že malý oslík může mít tak jemnou kůži a hebkou srst. Malý oslík se v našich končinách nerodí každý den a tak jsme celé léto museli odolávat davům zvědavých návštěvníků, kteří chtěli oslí miminko vidět.

V říjnu byl Bohoušek prodán do Příbrami a Betynka očekává další přírůstek.

Osel v Ottově encyklopedii

Osel (Equus asinus L.) jest známý ssavec kopytnatý, lichoprstý, z čeledi koní (Equidae), z podrodu oslů (Asinus; s "kaštany" jen na předních nohách a ocasem porostlým delšími žíněmi toliko na konci). Osel má známou postavu a velikost, boltce zdéli poloviny hlavy a srst šedou s černým podélným pruhem uprostřed na hřbetě, s nímž se kříží příčný, tmavý pruh na plecích, vezpod trochu světlejší. Pochází bezpochyby z afrického osla divokého nebo snad i z onagra. Nejlépe se oslu daří v přední a střední Asii, v severní a východní Africe, v jižní Evropě a teplé Americe; u nás jest zvířetem mrzutým, lenivým, druhdy tvrdošíjným, ale v zemích teplejších, na př. v Egyptě, jest osel hbitý, pilný, vytrvalý a obyčejně také úhlednější. V Arabii, Persii i v Egyptě chovají osly dvojí; jedno plémě jest větší a statnější postavy, srsti hladké a hebké; druhé jest menší a slabší. V jižní Americe žijí oslové zdivočelí. Osel má dosti bystré smysly, zejm. sluch, a výbornou paměť. Přestává na chatrné píci; vezme zavděk travou, jíž by se naši přežvýkavci ani netkli, ano i bodláčím a ostnitými bylinami. Hlasem jeho jest známé i-a. Dobou páření jsou poslední dnové jara nebo prvé měsíce léta; po 11 asi měsících oslice rodí obyčejně jedno mládě dosti dobře vyvinuté; toto dorůstá normální velikosti již ve 2. roce, plné síly však až ve 3. roce svého věku. Osel dožije se prý 40 - 50 let. U nás osel tahá a nosí břemena; masa požívají jen na jihu a z kůže hotoví pergamen a safián. - Kromě džiggetaje (v. t.) jsou s oslem ještě blízko příbuzni nejprve již jmenovaný onager (divoký osel; Equus onager Schreb.), pak africký osel divoký (Equus taeniopus Heugl.). Prvý jest trochu vyšší i ztepilejší než osel, má tlusté rty porostlé dlouhými štětinovitými chlupy, boltce trochu kratší než osel a barvu bělavě šedou, na temeni hlavy, po stranách krku, na boltcích a zadku nahnědle žlutou; po stranách těla jest po bílém pruhu podélném s úzkým hnědým proužkem uprostřed. Onager jest domovem ve stepech Syrie, Arabie, Persie a Východní Indie. V Persii z polapených onagrův odchovávají nejpěknější a nejhbitější osly pro jízdu. Oblíbenou jejich potravou jsou slanobýly, pak byliny s mléčnými šťavami; bodláčím a ostnitými rostlinami opovrhují. Lidé je loví pro maso a kůži. Africký osel divoký jest dosti vysoký, úhledného vzrůstu a má srst popelavou nebo nahnědle šedou, vezpod světlejší, nahoře na hřbetě a na plecích podobný tmavý kříž, jako náš osel, a na nohách dosti zřetelné tmavé pruhy příčné. Jest domovem ve stepech afrických na východ od Nilu; jest velice plachý a obezřelý, ale byl-li mlád chycen, snadno se zkrotí. O míšencích oslův a koni v. Mezek. Br.